AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Evoluční biologie

 

Sobecký gen a divinizace Dawkinse

Od dob zakladatele genetiky Gregora Mendela jsou slovem geny označovány biologické struktury, které slouží reprodukci živých organismů. Slouží přenosu jejich znaků z generace na generaci. Ve své knížce Sobecký gen tento pohled Richard Dawkins obrací a začíná pracovat s provokativní myšlenkou, že je to naopak: Subjektem evoluce nejsou jedinci ani živočišné druhy, ale jsou to samotné geny. Molekuly DNA tu nejsou pro organismy, ale organismy tu jsou pro tyto molekuly. Organismy těmto molekulám slouží, umožňují jejich reprodukci a tím i jejich přenos z generace na generaci.

.

Sobecký gen

Je pravda, že živé organismy se mnohdy chovají podivně, ba přímo sebevražedně: Například u sociálního hmyzu nebo u parazitů v určitém typu hostitelů. Někdy nesou znak, který je evidentně poškozuje a ztěžuje jim přežití (učebnicovým příkladem je paví ocas), někdy se chovají nevysvětlitelně altruisticky. Chovají se zkrátka jinak, než by se chovat měly v zájmu své úspěšné reprodukce. Při bližší analýze se ale zpravidla ukáže, že takové chování je sice nevýhodné pro organismus jako jedince, ale je výhodné pro reprodukci genu, který jejich chování řídí. A to je to zásadní, na co poukazuje Dawkins.

Právě posun pozornosti od jednotlivce ke genu je poněkud krypticky vyjádřen názvem Dawkinsovy knihy Sobecký gen. Dawkins v ní tvrdí, že jednotlivec je vehiklem spolupracujících genů, je jejich „nástrojem přežití“. Organismy jsou pouhými přechodnými ubytovnami genů, které se v nich pomnožují a putují v nich po své bezcílné cestě od věčnosti k věčnosti. Geny žádný cíl nemají. Pouze přežívají ty, které „jako by ho měly“, ostatní už vymizely. Geny samozřejmě nemají schopnost myslet a rozhodovat se pro sobeckost. „Sobectví“ genu je metafora: Je tu cosi, co trvá přes naše hlavy, co jaksi podivně „žije“, ať chceme nebo nechceme, co se nás na nic neptá a dokonce sleduje jakési své – nikoli naše – zájmy. O organismy ve skutečnosti v evoluci vůbec nejde, nejde ani o člověka. Jde o jakési „cosi“, které nás přesahuje (transcenduje) a zapřahá do „svých“ cílů a my mu chtě nechtě a nevědomky sloužíme. To „cosi“ není Bůh, jsou to geny, a sama představa Boha, který řídí svět a který nás miluje, je jen nástrojem, který si geny vytvářejí k vylepšení možností své vlastní reprodukce.

Tvrzení, že molekuly neslouží organismům, ale organismy slouží molekulám, je jistě šokující a není divu, že Dawkins je bojový ateista a že si umínil, že své dílo završí tím, že uvede do života společenské hnutí nového ateistického náboženství. Nicméně není jasné, zda nejde o velké myšlenkové nedorozumění. Kvůli „mimovědeckým“ důsledkům svých teorií byl kdysi podezřelý Koperník a byl odsouzen Galilei. Kvůli údajným mimovědeckým důsledkům se stal darwinismus bojovým heslem ateismu a Hitler a Stalin zase neměli rádi Einsteina. Nakonec se vždycky ukázalo, že šlo o iracionální paniky. Každá z těchto teorií sáhla lidem na nějaké citlivé místo, které považovali za nedotknutelné, ale nakonec se ukázalo, že počáteční hrůza byla přehnaná a vznikla z nepochopení.

Podobné otázky se objevují při zamyšlení nad teorií sobeckého genu. Ani zde není jasné, zda Dawkinsova přírodovědecká teorie obsahuje mimovědecké konsekvence, které on sám z ní vyvozuje. Dawkins je nesporně vynikající přírodovědec. To ale neznamená, že je vynikající filozof. Má jeho teorie skutečně anti-náboženské konsekvence, jak si to on sám domýšlí? Nejde ve skutečnosti o grandiózní myšlenkový omyl a ze strany Dawkinsových oponentů o jalový boj s větrnými mlýny?

.

Geny, memy, informace …

Některé momenty Dawkinsovy teorie budí ostražitost. Zejména skutečnost, že jak připouští i sám Dawkins, teorie sobeckého genu je pouhou přírodovědeckou konkretizací daleko obecnější teorie tzv. memů, která tvrdí, že subjektem evoluce v pravém slova smyslu není molekula hmoty (tedy gen), ale mem, tedy neviditelná informace, která může, ale také nemusí být touto molekulou přenášena.  V poslední fázi evoluce, ve fázi kulturně vědecké, ve které nyní žijeme, jsou například úspěšná informační klubka (memy) přenášena jinými než genetickými mechanismy, např. nápodobou mezi lidmi, řečovou komunikací, počítačovým sdílením, školskými systémy, genetickým inženýrstvím atd. Otázka skutečně nezní, jak organismus prospívá reprodukční úspěšnosti svého genu, ale: „Jak dotyčný organismus prospívá reprodukční úspěšnosti informací, jejichž je nositelem?“

A tu jsme u jádra problému: Pokud subjektem evoluce není molekula (gen), ale informace (mem), objevují se teologické a náboženské konsekvence naprosto odlišné od filozofických představ, které hlásá Dawkins. I když není s naprostou přesností jasné, co se slovem „informace“ vlastně myslí, co to informace vlastně je a co je tedy oním „cosi“, jež je subjektem evoluce, už současný stav filozofického poznání ukazuje na dvě podivuhodné myšlenky:

a) Pojem informace (a memy jsou informacemi) má v aristotelské myšlenkové tradici blízko k pojmu formy. Potažmo k pojmu duše, která je formou živých organismů. Její vnitřní sebezážitkovou stránkou je u vyšších organismů psychika. I když vysvětlit aristotelskou formu není jednoduché, v běžné lidské zkušenosti lze ve formě, jak tomuto slovu rozuměl Aristoteles, spatřovat analogii strukturální informace, jak o tom mluví současná kybernetika. V duši lze spatřovat analogii vysoce sofistikovaného počítačového programu, kde mozek je jakoby hardware a psychika software, který tento hardware využívá (bližší poznámka pod čarou).

Analogie vztahu duše a těla jako vztahu programu a počítače je vysoce metaforická, ale kupodivu i vysoce inspirativní. Zakladatel kybernetiky Norbert Wiener zavedl jako centrální pojem nové vědy slovo informace právě proto, aby poukázal na jeho blízkost s aristotelskou formou. Informace znamená vkládání formy, a pokud informace je tím „cosi“, co „ovládá“ počítač a počítač pro sebe „využívá“, je to téměř totéž, jako když scholastická filozofie hovoří o tom, že řídícím principem živých organismů je jejich forma, tedy duše.  Jenže pak … kde je k čertu ten Dawkinsův ateismus? Na memové teorii (a teorie sobeckého genu je pouze jednou z jejích konkretizací) není náhle vůbec nic ateistického a už vůbec ne protináboženského. Kde se mluví o duši, tam přece těžko hledat ateismus.

b) Druhá věc je ještě zajímavější: Je-li pojem informace blízký (či snad dokonce identický?) s pojmem aristotelské formy, je zřejmě blízký i pojmu Absolutna, „Formě forem“, První příčině všeho, co je, tedy Bohu. Bůh v křesťanském pojetí není hmotou a snaha přiblížit se jeho ontologickému vymezení aristotelskou kategorií formy nás opět přivádí na hranici memové teorie. Představa, že evoluce světa je nesena memy, tedy informačními megakomplexy, není tak daleko tradičnímu křesťanskému pojetí světa a Boha, který je jeho Stvořitelem a který ho neustále řídí. Už před šedesáti lety přišel jezuita a paleontolog Teilhard de Chardin s myšlenkou Bohem řízené evoluce, která je Bohem nesena, a jak je svět ve své evoluci stále více komplexifikován, je stále více prostupován informací, produchovňován a divinizován (zbožšťován) …

.

… a Bůh

Ale tady se zastavme.  Tento článek nechce přesvědčovat, nýbrž inspirovat. Nejsem filozof, ale je možné říct, že Teilhardova koncepce divinizace světa tvrdí přesně totéž, co říká i Dawkinsova teorie sobeckého genu? Že totiž subjektem evoluce není hmota, nýbrž duch, řekněme informace? Díky DNA a v ní uložené informaci můžeme přece klidně prohlásit, že člověk, motýl, růže je myšlenka „oblečená“ do hmoty. Ať už Dawkinsova hypotéza je či není pravdivá, podíváme-li se na ni informační optikou, ateismus teorie sobeckého genu  se totálně rozplývá. A to lze jen domýšlet, co by s touto myšlenkou udělali zastánci teorie inteligentního designu. Neprohlásili by totiž, že evoluce je  Bohem přímo řízená k účelovosti světa i jednotlivých organismů? A sobecký gen, že je pouhým mechanismem, kterým to Bůh dělá?

———-

Poznámka: Uvedené pojetí odráží běžné lidské předporozumění. Pokud si uděláme myšlenkový pokus a představíme si superpočítače tak vysoké úrovně, že se u nich jednou objeví analogie psychiky u zvířat či u člověka, lze předpokládat, že tato prožitkovost bude lidmi vnímána jako niternost jejich supersložitého a superkomplexního naprogramování. Informace a prožitkovost budou zřejmě vnímány jako dvě stránky jednoho a téhož, pouze jednou popsáno „z vnějšku“, podruhé zažito „z vnitřku“. Analogicky (ale pouze analogicky) uvažuje aristotelská filozofická tradice o živých tvorech: Jejich psychika je niternou prožitkovostí substanciální formy a obojí je popisem jedné skutečnosti označované jako „duše“. Z vnější strany tento termín označuje  to, co aristotelská tradice označuje termínem substanciální forma, z vnitřní označuje to, co naše evidence i věda (psychologie) označuje jako psychiku. Že substanciální forma aristotelské filozofie je analogická informaci kybernetiky, je možná překvapivé, ale v pochopení uvedených paralel to asi není největší problém.


.

Repro archiv autora (foto PrR, 2008) a internet:

http://www.bestpicturegallery.com/index_best_picture_gallery_3.htm