AKTUALITY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Trojiční teologie

Trojiční učení a psychologie

V islámu se představy o Bohu točí kolem představ nekonečně jednoduché Vesmírné Mysli s akcentací vůle. Židé ve svých heterodoxních učeních si ho představují jako složitě strukturované duchovní bytí, které se vztahuje ke světu a které popisují systémem deseti sefirót. Křesťané zažívají vnitřní dynamiku Boha jako živoucí setkávání tří odlišných psychických center v jediném oceánu kosmického vědomí.

.

Pokud chceme aspoň trochu nahlédnout do trojičního učení, jak ho představuje klasická křesťanská teologie, nemůžeme se spoléhat na dávnou terminologii ani na obrazy, které se opírají o zkušenost z materiálního světa. Bible říká, že Bůh je duch (Jan 4,24), a pokud existuje, je vzdálen hmotě, vesmíru i fyzikálním zákonitostem. Lze-li na něj aplikovat nějaké známé analogie, nemohou to být analogie, které máme s hmotným světem. Teologie není přírodověda, ale v nauce o Bohu má daleko blíže k psychologii. Neboť pokud můžeme uplatnit nějaké analogie, pak jedině analogie, které vycházejí ze zkušenosti s naším vlastním duchem, nitrem, chcete-li s naší myslí, vědomím, s naší psychikou.

.

Lidský duch

Materiální složku naší bytosti představuje tělo, její duchovou složku naše psychika. Psychika není hmotou, byť je s hmotou svázána, zejména s elektrochemickými ději mozku. Zatímco charakteristickým znakem hmoty je objektivní existence, charakteristickým znakem psychiky je osobní prožívání. O vnitřní strukturovanosti hmoty není pochyb, ale i naše psychika je jistým způsobem strukturována. Je nadána funkčními zákonitostmi a její části (struktury a algoritmy) se vzájemně ovlivňují. Řečeno trochu konkrétněji – ve své mysli můžeme rozeznat dvě velké a vzájemně odlišitelné oblasti: Kognitivitu, tedy širokou oblast poznatků a informací, a emocionalitu, tedy širokou oblast prožitků a citů. Obě tyto oblasti jsou integrovány do jediného centra naší osoby, ohniska subjektivity, které označujeme jako „já“ (myself).

Máme tedy před sebou tři základní prvky našeho duševna – kognitivitu, emocionalitu a jáství. Ale už na tomto místě začínají těžkosti: Naše jáství „má“ emocionalitu a „má“ také kognitivitu. V jistém smyslu tedy kognitivitu a emocionalitu „máme“. Ale v jistém smyslu  emocionalita i naše kognitivita „jsme“ my sami. Tady nejde o hru se slovy, ale o naši bezprostřední zkušenost: Kognitivita a emocionalita představují oblasti našeho prožívání, které jsou s námi identické, protože jsou pronikající součástí našeho já. V jiném smyslu jsou ale od nás reálně rozdílné, protože naším jástvím jednoduše nejsou.

Ale … a nyní učiníme krok do teologické oblasti: Jsme-li my lidé Božím obrazem, zdá se, že analogicky je možné uvažovat i o Bohu – i Bůh má svou kognitivitu, i Bůh má svou emocionalitu. I u něj platí, že Bůh je „má“ a současně jimi „je“. Křesťanská teologie říká, že na rozdíl od konečné lidské psychiky jsou však Boží kognitivita i Boží emocionalita nadány významným znakem – samostatným jástvím. Bůh je ve třech jástvích, ve třech myself. Je jeden a týž, ale každé jeho myself je Bohem, i když žádné jáství/myslef není totožné s některým ze zbylých dvou.

Tady se na chvíli zastavme. Analogie Božího ducha a lidské psychiky je zdánlivě logická, ale ve svých důsledcích poněkud překvapující. Představa několika osob či jáství v jediné psychice je dokonale matoucí. Taková věc odporuje naší nejelementárnější zkušenosti.

Zůstaňme ale u člověka, protože i psychologie popisuje stavy, kdy v jednom člověku se nachází více nezávislých osob. Jde o situace patologické, které označuje jako mnohočetnou poruchu osobnosti. Její podstatou je existence jakýchsi „Jeckylů a Hydeů“, kteří se střídavě ujímají vlády nad člověkem, které nejsou totožné většinou o sobě ani nevědí. Každá z osobností jako by si žila vlastním životem, má své charakteristiky, obvyklé vlastnosti, zvyky i svou historii. Některá z osobností může být velmi výbušná a agresivní, jiná naopak submisivní a bojácná, jednotlivé identity se mohou lišit i po stránce fyzické, např. mohou mít různé nemoci, být praváci či leváci. Lidé, kteří touto poruchou trpí, si však tyto různé identity neuvědomují a v době, kdy nad jejich myslí převezmou kontrolu, často popisují  ztrátu paměti, jedna osobnost si tedy není vědoma prožitků ostatních identit.

I lidská psychologická zkušenost je tedy hlubší a diferencovanější, než si můžeme zprvu  myslet. Váhání nad jednoznačnými závěry je zcela na místě. Je-li ale pluralita jáství myslitelná u člověka, neznamená to, že v nekonečné psychice Boží je možné ji myslet i jako dokonalý stav věcí?

 

Teologické úvahy

Křesťanská teologie poukazuje na fakt, že Bible hovoří o tom, že člověk byl stvořen jako Boží obraz. Tomu lze rozumět i tak, že základní dynamika vnitřního života Boha je analogická duchu člověka. I ona v sobě zahrnuje dvě základní psychické komponenty – kognitivitu (oblast poznání) a emocionalitu (oblast prožívání). Pochopit to není samozřejmě jednoduché, ale následná úvaha svatého Augustina postupuje asi takto:

Bůh je vševědoucí, jeho poznání tedy zahrnuje úplně všechno. Nejen svět a všechny jeho části a projevy, ale i jeho samého se vším, co má: Bůh má věčnost, proto i jeho sebepoznání je věčné. Bůh má božství, proto má božství i jeho sebepoznání. Bůh má své jáství, proto i jeho sebepoznání musí mít jáství. Bůh je nekonečným psychickým (duchovním) oceánem, a proto jeho poznání nejen jeho jáství zrcadlí, ale zrcadlí ho naprosto dokonale a vytváří v něm v další reálné  jáství jediného Boha. Toto jáství je jástvím Druhé Osoby, je identické s jástvím člověka Ježíše Krista. V tomto smyslu, uzavírá Augustin, byl historický Ježíš skutečně člověkem a Bohem současně. Jak konec konců o sobě Ježíš sám prohlašoval: Všechno, co má Otec, je mé (Jan 16,15), Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn (Jan 5,19), Já jsem v Otci a Otec je ve mně (Jan 14,11), Já a Otec jsme jedno (Jan 10,30).

Jedna učebnice teologie hovoří: Bůh sám sebe poznává a tato myšlenka Boží je Boží Slovo – Syn. Otec miluje Syna a Syn miluje Otce, tato Láska je Duch svatý. Proč tomu tak je? Protože láska je nejenom stav, ale i aktivita, při které jedinec vychází ze sebe sama (a to ustavuje v Bohu další, třetí já).

I to si vysvětleme ve směru Augustinových úvah: Bůh je nekonečně milující, tedy dávající se druhému. Jeho láska nemůže být částečná. Ve své lásce se dává se vším, co má. Tedy i se svou nekonečností, věčností, božstvím, životem i svým jástvím. Bůh ve své lásce vystupuje naprosto dokonale ze sebe sama, do své lásky se vkládá se vším, co má, tedy i se svou osobností. Boží nekonečná láska není pouhé „něco“, ale „někdo“. Má své božství, zná a miluje, krystalizuje do třetího jáství uvnitř nekonečného oceánu Boží psychiky. A toto jáství je jástvím Třetí Boží Osoby, Ducha svatého.

.

Biblické reflexe

Je nesporné, že Ježíšovi současníci rozuměli tomu, co Ježíš o sobě říká, bezprostředněji, než tomu rozumíme my. Jeho žák Jan o něm napsal: On je ten pravý Bůh a věčný život (1 Jan 5,20) a apoštol Pavel: V něm je přece vtělena všechna plnost božství (Kol 2,9). Stejně rozuměli Ježíšovi i jeho odpůrci: Jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh (Jan 10,33). Ale tu je třeba být přesný: Ježíš nikdy netvrdil, že není člověk ani že Syn a Otec jsou jedna a táž osoba. Naopak hovořil, že ho Otec poslal, aby plnil jeho vůli: Otče, jestli si přeješ, odejmi tento kalich ode mne. Ať se přesto neděje má vůle, ale tvá (Lk 22,42).

Kdo vysílá, bývá nadřazený, kdo je vysílán, bývá služebníkem. Ježíš to vyjádřil slovy: Otrok není větší než jeho pán, ani ten, kdo je vyslán, není větší než ten, kdo ho vyslal (Jan 12,16) a při jedné příležitosti dokonce prohlásil: Otec je větší než já (Jan 14,28). Jednota božské přirozenosti nevylučuje rozdílnost osob a Ježíš říkal jednoznačně, že Syn je k Otci ve vztahu vycházení a podřízenosti: Co učím, není mé, ale patří tomu, který mě poslal (Jan 7,16) a také pravil: Syn nemůže dělat nic sám od sebe, ale jenom to, co vidí dělat Otce (Jan 5,19). Ježíš byl člověk a křesťané věří, že byl současně i Bůh. Totiž – jak reflektuje křesťanská teologie –  jeho jáství bylo jástvím druhé Boží osoby, i když veškeré jeho fyzické i duševní dispozice byly dispozicemi normálního člověka.

Poněkud jiný problém vyvstává ohledně trojjediné povahy Boha, čteme-li v Bibli o Duchu svatém. Jde skutečně o osobu? Není tento termín pouhým označením pro určitý Boží vliv, neviditelnou moc či Boží působící sílu? Tak to například vidí svědkové Jehovovi. Ale Bible užívá o Duchu svatém výrazů, které ho jasně představují jako samostatně působící osobu a nikoliv pouhou neživou energii. V listě Efezanům 4,30 říká apoštol Pavel: Nezarmucujte svatého Ducha Božího, a v jiném listě připomíná, že Duch se za nás přimlouvá (Řím 8,26), a také uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce (1 Kor 12,11). Stejná myšlenka je vyjádřena i ve Skutcích 5,3-4, kde hovoří apoštol Petr: Ananiáši … proč jsi lhal Duchu svatému? … Nelhal jsi lidem, ale Bohu. A o tomtéž Duchu svatém prohlašuje apoštol Jan, že bude mluvit, co uslyší (Jan 16,13).

Bible říká, že Duch svatý má vlastnosti osoby – má vůli, poznání, lásku (1 Kor 12,11; 1 Kor 2,10-11; Řím 15,30), působí jako osoba (Řím 8,26-27) a je možno se k němu chovat jako k osobě (Sk 5,3-9; Žid 10,29). Duch svatý má moc jakou má Otec i Syn, má i jejich božství, má i jejich jáství. Je mocnou silou, je Bohem i osobou. Je třetí mocnou osobou Trojice (Sk 5,4).

.

Trojiční učení

Starokřesťanský myslitel Efrém Syrský hovoří o Trojici v básnických obrazech: Obraz Otce můžeš nalézt ve slunci, obraz Syna v jeho záři a obraz Ducha svatého v jeho teple. A pak se ptá: Kdo může vysvětlit, co je nepochopitelné?

Dva tisíce let existence křesťanského myšlení přišlo s psychologickými analogiemi, které snad dokáží trochu přiblížit myšlenky, o které v trojiční teologii jde. Jaký to ale může mít dopad na život člověka a jeho pohledy na svět?

Křesťanství vždy hledalo paralely mezi niterností Boha a křesťanským životem člověka. Duše se účastní na životě Boha tím, že její vztah k Bohu se stává analogií toho, čím je sám v sobě Bůh. Erich Fromm kdesi cituje M. Eckharta, že usmívají-li se na sebe Bůh a Duše, vzniká také něco kvalitativně nového, a naznačuje, že má na mysli jakési nové božsko-lidské „myství“, novou osobu Trojice. To jsou téměř básnické úvahy, nadané jakousi transcendentní krásou. Možná je ale pochopitelnější, že existují lidé, kteří zcela vážně považují trojiční učení za nejúžasnější plod intelektuálního úsilí, k němuž kdy došlo západní myšlení.

.

Repro internet:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Andrea_del_Sarto_-_Disputation_on_the_Trinity_-_WGA0397.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Peter_Paul_Rubens_-_St_Augustine.JPG

http://pharmaciedejc.canalblog.com/archives/2012/10/28/25445752.html, staženo 2. 3. 2013