AKTUALITY

PŘIJÍMÁME NOVÉ ČLENY DO HAGIO SKUPINY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

VYŠLA NOVÁ KNIHA
Jaromíra Odrobiňáka
Rok na psychiatrii

(více v rubrice Aktuálně)

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Hagio-seminář březen 2009

.

Eva Kalvínská: Etikoterapie

Etikoterapie proklamuje sebe samu jako terapii dobrými mravy, mravností. Tento pojem zavedl ve 30. letech minulého století MUDr. Ctibor Bezděk (1872 – 1956) a svá pozorování publikoval v knize „Záhada nemoci a smrti aneb Etikotherapie“ (naposledy 1995). Bezděk vycházel ve svém lékařském působení z přesvědčení, že člověka netvoří jen hmotné tělo, ale i duše a duchovní složka, a tento předpoklad se stal základem jeho originální léčebné metody, kterou označil termínem etikoterapie. Příčinou vzniku nemocí je podle Bezděka narušení rovnováhy mezi potřebami těla a duše. Nemoc je signál k zastavení, k přijetí zodpovědnosti za své tělo i mysl a cestou k provedení změny ve svém životě tak, aby se nám žilo lépe. Většina lidí věří ve vyšší princip a o této víře je třeba s pacientem citlivě hovořit a podporovat ho v ní. Je třeba se vzdát všech vášní a závislostí, aby si člověk dovedl udržet trvalý klid a mír v duši, žít mravně. Žijeme-li v souladu s mravními principy, je duchovní i fyzická složka v harmonii. Největším škůdcem člověka je sobectví a z toho pramenící narušení vztahů. Bezděk zkoumal mimo jiné vliv různých škodlivých látek, které v organismu vznikají např. při zlosti, chamtivosti, strachu. Úzdravná je naproti tomu pokora, láska, odpuštění a modlitba.

 

Prokop Remeš: Extrapunitivita, intrapunitivita a impunitivita

Podle transakční analýzy existují tři základní životní postoje, které se projevují třemi základními strategiemi, jak uspokojovat lidské touhy. Tyto tři základní postoje jsou spjaty se specifickými postoji k vině a k hledání viníků za nezdary při uspokojování životních tužeb:

a) Postoj Já nejsem OK – Ty jsi OK („kdybych jen byl jako ty“) bývá často spojen s intrapunitivitou, tedy v hledání a nacházení viny za životní nezdary v sobě samém. Mnohdy lze v tomto postoji vysledovat realizaci dávného rodičovského poselství: „Smíš žít, jen když se přizpůsobíš a podrobíš“. Základní životní hodnotou je být milován a základní strategií, jak se vztahovat k druhým lidem, je zalíbit se jim (Horneyové strategie „k“).

b) Postoj Já nejsem OK – Ty nejsi OK („nic nemá smysl“) bývá často spojen s impunitivitou, tedy s popíráním viny jako takové. Mnohdy lze v něm vysledovat realizaci dávného rodičovského poselství: „Smíš žít, jen když potlačíš své pocity“. Základní životní hodnotou je být svobodný a základní životní strategií, jak se vztahovat k druhým lidem, je oddělit se a utéci od nich (Horneyové strategie „od“).

c) Postoj Já jsem OK – Ty nejsi OK („všichni jste pitomci“) naproti tomu spojen s extrapunitivitou, tedy v hledání a nacházení viny za vlastní životní nezdary v druhých lidech. Mnohdy lze v něm vysledovat realizaci dávného rodičovského poselství: „Smíš žít, jen když budeš výkonný a úspěšný“. Základní životní hodnotou je být uznáván a základní životní strategií, jak se vztahovat k druhým lidem, je ovládnout je (Horneyové strategie „proti“).

 

Jeroným Klimeš: Nasávači viny, její distributoři a rozvody

Asymetrie v odpovědi na otázku, komu se přisuzuje vinu za zlo, které pár postihlo, a kdo o tom rozhoduje, mívá značně destruktivní dopad na spokojenost partnerského soužití. Destruktivní potenciál této asymetrie spočívá v tom, že zatímco distributor viny má tendenci vztah utahovat, nasávač viny má tendenci z něj utíkat. Terapeut proto musí poskytovat odlišné rady distributorovi viny a jejímu nasávači: Distributor viny musí pochopit, že obviňováním (výtkami a výčitkami) svou situaci pouze zhoršuje, neboť nasávače viny ze vztahu vyhání. Z perspektivního hlediska, jehož výsledek se ale začne objevovat až s určitým odstupem, je naopak správná snaha omezit množství výčitek, snímat z nasávače jeho viny (pochvala) a přecházet z manipulativní „rodičovské“ komunikace k „dospělé“ otevřené komunikaci. Nasávač viny musí na druhou stranu pochopit vlastní sklon k sebeobviňování, musí se naučit vnímat vlastní potřeby a vzhledem k distributorovi viny se musí naučit říkat ne. Sám o sobě však zlepšit situaci vztahu většinou nedokáže a jeho emancipace od pocitů viny se často projeví jen vnější impulzivní agresivitou. Při soudně rozvodových rozhodnutích je na místě doporučovat svěření dětí do péče tomu rodiči, který méně druhého očerňuje a je tedy spíše nasávačem viny než distributorem. U dětí, které jsou svěřovány do péče nasávačům viny, se totiž daleko méně objevuje syndrom zavrženého rodiče.