AKTUÁLNĚ

Velmi se omlouváme, stránky se upravují

Literatura
Psychoterapie a Bible
Tematické příspěvky
Z Areopágu

Genesis

Strom poznání dobrého a zlého

(Gen 3,1 – 24)

Ve skupině se dnes objevuje otázka po existenci Boha. Cituji Tomáše Halíka, který poukazuje na zajímavý moment u Bertolda Brechta: Mladík se ptá moudrého muže, zda existuje Bůh. Nejprve se zeptej sám sebe, odpovídá mudrc, zda odpověď na tuto otázku změní tvůj život. Pokud ne, je zbytečné, aby ses ptal. Pokud ano, mohu ti pomoci alespoň tím, že ti řeknu, že ses už rozhodl. Nějakého Boha potřebuješ.

Vzala tedy z jeho plodů a jedla … (Gen 3,6)

To vyvolává ve skupině otázku, proč člověk potřebuje nějakého Boha. Protože je v něm geneticky zakódovaná náboženskost? Pak to ale vypadá, že jde od začátku o lež a iluzi …. Přítomný rabín oponuje, celá otázka je prý nesprávně položena: Nejde o lidskou potřebu věřit, ale o to, že pro člověka je potřebné uvědomit si existenci Boha, aby svou náboženskou potřebu neuspokojoval nějakým náhradním předmětem. Třeba dnes velmi rozšířenou iluzí, že člověk sám je Bůh. Mnoho analytiků soudobé kultury se shoduje v tom, že žijeme v civilizaci narcismu. Daleko víc než rozvoj vědy je právě ten hlavní příčinou dnešního ateismu (i když ateismus minulosti zpětně k vytvoření mentality narcismu bohatě přispěl). Od Nietzschova „nadčlověka“, přes „nového člověka“ totalitních režimů, po supermany soudobé pop-kultury je zjevné, že Bůh se opravdu těžko snáší s božstvím člověka.

Skupina reaguje zmateně a vrací se k hlavnímu tématu příběhu, ke stromu poznání dobrého a zlého. Ukazuje se, že i ze symbolického pohledu jde o příběh o lidské pýše, jak říkávali scholastikové, či lidském narcismu, jak říká dnešní psychologie. Poznání ve starověkém myšlení představovalo formu nadvlády. Poznání dobrého a zlého představovalo nárok rozhodovat si sám o správnosti či nesprávnosti vlastního jednání. Na rovině symbolu, ale i na rovině dějové nastavuje příběh základní otázku: Podle čích pravidel se má v životě hrát? Kdo určuje pravidla hry? Člověk nebo Bůh? Dnešní člověk říká, že je to on sám, kdo je mírou všech věcí, a pak se hroutí pod hrůzami totalit i přemírou nároků, které sám na sebe klade. Ale tradiční judaismus i křesťanství tvrdí, že je to Bůh, nikoliv člověk, kdo je mírou všech věcí… A pomalu se uzavírá tvar celé skupiny: Není celý příběh o základní existenciální lži, která zní v našich uších a bez které je nám tak obtížné žít – „budete jako bohové“?

I stvořil Hospodin Bůh ženu … (Gen 2,22)

V souvislosti se stvořením a pádem Evy se dnes objevuje zajímavý náhled na Boží prokletí hada, ženy a Adama (Gen 3,14 – 19). Boží prokletí může být výzvou k „opravě písemky“, ve které napoprvé Adam s Evou neuspěli. Co je ale tou písemkou? Odpověď na otázku, zda svět je řízen naší vůlí. Pak ale právě setkání s neštěstím nás vyvádí z omylu, že svět naší vůlí řízen je … A na okraj: Ekonom Tomáš Sedláček považuje Adama s Evou za první lidi konzumní éry – mají všecko, nic nepotřebují, ale přesto „musejí“ konzumovat, i kdyby je to mělo stát život. Ale přesně tato touha „muset konzumovat“ je nakonec definitivně vyhání z ráje.  Podobně konzumní člověk, právě pro svůj konzumismus nikdy štěstí nedosáhne.

,

 

Potopa světa

(Gen 6,9 – 22; 7,11 – 8,5)

Nejčastěji uváděnou emocí, kterou v účastnících našich skupin příběh o potopě světa vyvolává, je úzkost. Úzkost se váže na obrazy hučících vod, kalných proudů, tmy, podzemních prostor a příběh se tím na subjektální rovině často přesouvá na rovinu symboliky psychózy a destruktivních sil zachvacujících lidské nitro. Jedna naše klientka psycholožka, která prošla stavem psychózy, nás pomocí této symboliky uvedla do jakési „mapy“ duše člověka stiženého nejtěžšími psychickými dezintegracemi:bosch18

* Na nejvyšší rovině je země. To je svět plného a jasného vědomí, kde se člověk pohybuje v konkrétním zde-a-nyní. Člověk tohoto světa se sice občas noří do modrých vod svého vnitřního světa, do snění a lehkých tranzů, ale se zemí je v neustálém kontaktu. Je-li příliš zahlcován svým nitrem, nedělá mu žádné potíže se z hloubi své duše a její bolesti vynořit do kontaktového světa reality.

* Pod modrými vodami běžného lidského snění se nachází hlubší oceán zelených vod. To je svět úzkostí a emocí, které už člověku vzdalují pohled na pevninu vědomí a zastírají mu ji skleněnou stěnou. Člověk v této hlubině svého nitra už je natolik svázán svým prožíváním, že sice ještě vidí realitu kolem sebe, ale lidi už neslyší, světu přestává rozumět, neví, co se od něho chce. Už se nedokáže vynořit ze svého prožívajícího nitra, jedinou obranou proti zavalení emocemi je ritualizovaný svět neurózy – bojí se pohledu lidí, a proto svůj strach „řeší“ fobií z otevřených prostor; zažil nesnesitelné trauma, a proto nemá paměť; má strach ze svobody, a proto se zajišťuje kompulzivním jednáním.

* Hlouběji leží krvavý oceán rudých vod. Jejich výrazem je neutuchající bolest, kterou člověk zažívá a díky níž mu svět na povrchu zcela mizí z dohledu. Jedinec už se nedokáže vynořit do kontaktového světa reality, už mu nepomáhají neurotické rituály, jedinou záchranou pro něj zůstává psychóza: Zažívá do té míry nevysvětlitelný pocit ohrožení, že náhle „ví“, že je významnou osobou, kterou pronásledují cizí výzvědné služby či nepřátelé všeho druhu usilující mu o život. Zažívá tak zničující úzkost ze smrti, že náhle „ví“, že zachránit ho může pouze úplné strnutí těla v katatonii.

* Je ještě něco nížeji? Lze sestoupit ve svém nitru až do samého centračerné díry? Klientka váhavě říká, že tam prý už je jen temná hlubina smrti, která člověka trhá na kusy a z níž se dá „zachránit“ jediným způsobem – sebevraždou! Ale co je pro psychotického člověka archou z příběhu o praotci Noemovi? To prý je jasné – lodí, která udrží člověka na hladině, i když kolem stoupají vody nevědomých obsahů jeho duše, jsou prý, překvapivě … psycholeptika, léky, farmaka.

.

Abraham a Izák

(Gen 21,1-21; 22,1-19)

Expozice: Skupina nezpochybňuje fakt, že Abraham má jistotu, že k tomu, aby obětoval svého syna, ho vyzývá Bůh. Psychologicky vzato ale realizuje sebedestruktivní životní vzorec. A sebedestruktivita zažívaná jako spravedlivá oběť je dost děsivá věc, zvláště jde-li zažívána jako oběť za vlastní viny. I Jiří, který se označuje za skeptika, souhlasí, že Abraham zažívá přesvědčení, že Bůh nechce, aby se radoval ze svého syna Izáka. A možná není obtížné nalézt důvody … zničující pocity viny za smrt jeho prvorozeného syna Izmaela. Který normální muž otec by je nezažíval? To, že je Abraham zažívá, svědčí o jeho normalitě, nikoliv patologičnosti.

Kolize: Kladu otázku, jak by účastníci skupiny sami reagovali, kdyby byli kněžími a přišel za nimi do zpovědnice muž a žádal by je o požehnání. Neboť si prý není jist, zda bude mít dost sil zabít svého syna, což na něm žádá Bůh. Koterapeutka Ivana říká, že by se takového člověka zeptala,  zda si Bůh v Abrahamově příběhu v konečné instanci Izákovu smrt přál nebo ne. „Ne? Tak jednej podle toho. To by byla má odpověď.“

Krize: Skupina ovšem protestuje. Že prý Bible jasně oceňuje Abrahamovu ochotu zabít svého syna. Cituji z hlavy židovský komentář, který jsem kdesi četl. Na otázku, proč je tento děsivý příběh v Bibli, se odpovídá: „Aby kdykoliv, když někdo prohlásí: „Zabil jsem ve jménu Boha“, bylo jasné, že lže“.

Pointa: Skupina mlčí, přemýšlí a po chvíli ticha Jiří dodává: „Pokud se skutečně udál tento příběh, určitě šlo o těžký Abrahamův duševní boj, který prožíval jako rozhovor s Bohem a hledání jeho vůle. Jestli ale nakonec dospěl k jistotě, že si Bůh takovou oběť nepřeje, vnímám to jako jeho velký osobní přerod. V mých očích v té zkoušce obstál ne proto, že chtěl Izáka obětovat, ale proto, že to nakonec neudělal a dospěl k názoru, že šlo jen o zkoušku víry.“ A já nakonec dodávám, že přesně tak i podle Tomáše Halíka je hlavní smysl tohoto vyprávění v tom, že i když lidské oběti byly v té době běžné, tady Hospodin nakonec řekne: Nedělej to.

 


Dína a Šekem

(Gen 33,18 – 34,31)

Příběh tématizuje otázky dobra, zla a viny. Objevuje se konsenzus, že jde o propojené vrstvy, které jsou empiricky potvrzované psychologií:

Oidipus Rex (Karel Jerie)a) Vrstva ontologická, kde základní vypovídající emocí je BOLEST. Zde platí, že bolest je vjemem zla, a to platí v zásadě biologicky pro všechny lidi na celém světě. K vjemu bolesti dochází při stále se opakujících a uniformních situacích – při útoku na fyzickou integritu (bolest fyzická), při útoku na psychickou integritu (bolest duševní). Obecně vzato při útoku na samotné integrované bytí (člověka … zvířete … atd. ??? …). Proto v evropské filozofické tradici bylo vždy objektivní zlo ztotožňováno s destrukcí, rozpadem, smrtí a nebytím.

b) Vrstva morální, kde základní vypovídající emocí jsou POCITY VINY. Pocity viny jsou základní emocí etického cítění. Jsou „vjemem“ situace, kterou lze popsat jako „jsem příčinou nějakého zla“. Pocity viny v tomto smyslu jsou vjemem širšího rozsahu, než co v dnešní době rozumí náboženství a morálka slovem hřích. Zahrnují i nechtěné situace (člověk, který nechtěně způsobí neštěstí, může mít velké pocity viny). Rozlišování mezi vinou a hříchem je ale až důsledkem křesťanského vývoje. Ještě ve Starém Zákoně či ve starořeckých bájích (Oidipus) je vinou, která podléhá trestu, i vina nezamýšlená a nechtěná.

.

Repro archiv autora (foto PrR, 2009) a internet:

http://www.abcgallery.com/B/bosch/bosch18.html

http://freechristimages.org/Images_Genesis/Rembrandt_Abraham_And_Isaac.jpg

http://www.kareljerie.cz/oidipus-rex/