Jozue
.
Dobytí Jericha
(Joz 2,1 – 24; 6,21 – 27)
V mužských skupinách je nevěstka Rachab všeobecně odsuzována jako zrádkyně. Je obviňována z úplatnosti (co prý jiného čekat od „kurvy“) a objevují se dvě krajní pozice: a) být prostitutkou je normální, tak co bych nebyl já, b) být prostitutkou je špatné a já takový rozhodně nejsem. Na jedné skupině Honza definuje třetí pozici: c) všichni jsme úplatní, je to jen věc vnějších okolností, míry nabídky či nátlaku. Ale přesto nelze souhlasit s tím, že je to normální. Normalita jako běžnost není normalitou jako správnost.
Přes otázku, zda Rachab je pozitivní či negativní postavou příběhu, je u mužů často navozována obecnější otázka zrady. Respektive otázka, zda je zrada vždy něčím odsouzeníhodným. Z příběhu je zjevné, že zrada se váže v přísném smyslu slova na závazek vůči dobru a odklonění se od dobra. Pokud se během zrání člověka mění jeho pohled na to, zda věc je či není dobrá, není proměna závazku k nějaké věci v pravém smyslu zradou. Nacističtí vojáci, kteří porušili přísahu Vůdci, protože ji cítili proti svému svědomí, nebyli žádní odsouzení hodní zrádci.
V ženských skupinách se řeší spíše jiná otázka: Co je „domem nevěstky“? Co je místem, které jediné zůstane zachováno v „Jerichu“, jímž je svět i náš život, který spěje ke zkáze? Zásluhy zjevně nehrají žádnou roli. Žádnou roli nehrají ani skandály ani viny. Dům nevěstky a všichni, kdo jsou v něm, budou zachráněni skrze znamení karmínové šňůry, které nevěstka Rachab uváže na okno svého domu. Kdokoliv vejde do zdí Rachabina domu, bude zachráněn. Kdokoliv vyjde z jeho dveří, jeho krev padne na jeho hlavu. Na jedné skupině Andrea ironicky poznamenává, že u svědků Jehovových je za
dům nevěstky označována katolická církev. Směje se, ale Jana, studentka historie říká, že prý už církevní otec Cyprián ve 3. století vztahoval dům nevěstky Rachab, který – naprosto skandálně – jediný skýtá záchranu uprostřed hroutícího se světa, na katolickou církev. A to ještě neměli pedofilní aféry. A narkomanka Eliška dodává: „Pokud to tak je, klidně se stanu katoličkou. Vyskakovat si nemůžu, kvůli drogám jsem taky šlapala chodník a … „cvokhauz“ zvaný Bohnice, to je ještě větší zkurvenost. Ale abych si zachránila život, stojí to za to“.
V příběhu je navozována základní otázka: Co je „domem nevěstky“ pro náš život? Co je místem, které jediné zůstane zachováno v „Jerichu“, jímž je svět, který spěje ke zkáze? Zásluhy nehrají žádnou roli. Žádnou roli nehrají ani skandály ani viny. Dům nevěstky a všichni, kdo jsou v něm, budou zachráněni skrze znamení karmínové šňůry. Kdokoliv vejde do zdí Rachabina domu, bude zachráněn. Kdokoliv vyjde z jeho dveří, jeho krev padne na jeho hlavu.
Andrea ironicky poznamenává, že u svědků Jehovových je za dům nevěstky považována katolická církev. Směje se, ale narkomanka Eliška na to říká: „Co když je to tak skutečně? Co když přes všechny skandály jde o jediné místo záchrany? Podobně jako jediným místem záchrany pro nás tady je „cvokhaus Bohnice“.“ Nastává ticho a koterapeutka se ptá: „Kdybychom tam byly, vstoupily bychom do toho domu?“ „Jako stát se katoličkou?“ pohoršuje se Pavla, „to nikdy“. Ale Eliška uzavírá: „Kdybych se mohla zachránit, já bych tam vstoupila. Konec konců … také jsem šlapala chodník.“