AKTUALITY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Pedagogika

.

Aby člověk neupadl v nečlověka

V dobách barokních, které předcházely a provázely zavádění tereziánských reforem a povinné školní docházky u nás, se považovalo za samozřejmé, že hlavními předměty edukace na nejnižších stupních vzdělávání bylo náboženství, zpěv a hudba. To nám v dnešní době může připadat zvláštní a nepraktické, možná to vnímáme jako projev zaostalosti a tmářství. Ve skutečnosti toto pojetí mělo mnohem více rysů inspirovaných myšlenkami humanisty evropského formátu J. A. Komenského, než má školství dnešní, které se ovšem na jeho myšlenky neustále odvolává.

Komenský žil na hranici mezi středověkým a novověkým paradigmatem a to může být pro dnešního člověka matoucí. Modernita obdivuje Komenského „pokrokovou“ pedagogiku, tiše ale ignoruje jeho „předpotopní“ teologii jako dobový nános, reziduum či ideovou pustinu. Přitom je to ale právě Komenského teologie, která dala vznik tolik opěvované didaktice a vševýchově a byla v ní mocně zakotvena. Komenský byl hluboce věřícím člověkem, byl biskupem Jednoty bratrské. Jeho duchovnost zcela samozřejmě vycházela z filozoficko teologického paradigmatu, který chápal veškerý přirozený svět jako Stvoření, tedy jako dílo Boha, který vše stvořil účelně a smysluplně. Přirozený svět nebyl v jeho očích náhodným výskytem věcí či bezesmyslným sledem události, nýbrž účelným pobytem existencí povolaných ke smyslu. „Vše, co jest, jest k něčemu“ předesílá v úvodu své Didaktiky. Vše, co jest, je „aby…“,  jak vykládá R. Palouš.

Podle Komenského má každá věc ve světě cíl mimo sebe. Tragické je, že v rámci stvoření  člověk toto zaměření porušuje, neboť chce být „samosvojný“, žít sám pro sebe a sebe učinit cílem své existence. A v reflexi na událost Pádu Adama a Evy v Ráji pak Komenský kopíruje běžný křesťanský diskurz: Člověk byl Bohem zamýšlen jako jeho „imago“, tedy jako odraz největšího myslitelného dobra. Ale díky své touze po bohorovnosti se člověk sám do sebe „zakřivil“ a uvalil na sebe kletbu, která tvoří podstatu lidské tragedie a veškeré zmatenosti světa až do dnešní doby. Proto člověk potřebuje pomoc a tuto pomoc spatřuje Komenský ve vzdělání, které by harmonizovalo jeho přirozenost s přirozeností světa. Dokonce i náprava a narovnání celého světa spočívá podle něho v překonávání hříšné sebestřednosti a uzavřenosti člověka. Aby člověk neupadl v nečlověka, je třeba v lidských bytostech pěstovat lidskost. Je třeba pěstovat citlivost pro bytostné poslání, proč byl člověk vlastně stvořen. Vzdělání by mělo být dílnou lidskosti.

Moderní paradigma vycházející z osvícenství je vystavěno na docela jiných ideových základech než ty Komenského. Osvícenství chápalo sebe sama jako věk dospívání humanity, jako osvobození ze spárů nevědomosti. Nástrojem emancipace člověka a lidstva se měl stát rozum. Nové paradigma racionality vedlo následně i k nové koncepci pedagogiky – osvícenství považovalo za samozřejmé, že věda a vzdělání budou automaticky humanizačním faktorem v procesu zušlechťování lidskosti. Zatímco Komenského paradigma říká, že vzdělání má jít k lidskosti skrze poznávání účelovosti světa (takže nejvýznamnější oblast vzdělanosti představuje teologie, která smysl věcí daných nejdobrotivějším Bohem objasňuje), osvícenecké paradigma začalo hlásat, že lidskosti se má docházet skrze poznávání příčinnosti světa, takže nejvýznamnější oblast vzdělanosti se měla stát věda. Zatímco podle Komenského mělo vzdělávání připravovat člověka „pro Boha“, podle osvícenců mělo připravovat člověka „pro život“, tedy pro bezkonfliktní zaujetí určité role ve fungování společnosti.

V průběhu 20. století se moderní naděje začaly pomalu rozpadat. Ukázalo se, že i když vědění přináší lidstvu nebývalé technické možnosti, samo o sobě nedokáže zajistit lidskost a morální vytříbenost. Vědění může sloužit k dobrému i ke zlému. Výsledkem tohoto rozpadu bylo, že všechny bezpečné orientační vzorce moderního světa, se začaly rozplývat. Dnešní nastupující generace odkojené postmoderním mlékem již nevnímají realitu jako soudržný koherentní celek, ve kterém by bylo možné najít smysluplný systém či logiku, ale spíš jako skrumáž nahodilých a proměnlivých událostí. Pravda se stává prázdným pojmem, dobro a zlo (a tím i právo a spravedlnost) jsou vydány napospas politickému hlasování. Smyslem vzdělání přestalo být pěstování lidskosti, jak si to přál Komenský, a postmodernita ani nezná instanci, která by legitimizovala takové cíle. Komenský ctil Boha, postmodernita ctí sebeprosazení. Smyslem vzdělání je pouhé pěstování konkurenceschopnosti a pedagogika, která této poptávce vyhoví, se stává užitkovým a ekonomizovaným zbožím.

Někdo to vítá jako pokrok, někdo v tom vidí krizi, a i to je o současné postmodernitě. Nicméně otázka, zda smyslem výchovy člověka je lidskost, aby se člověk nestal nečlověkem, nebo jeho konkurenceschopnost, aby se stal žádaným zbožím na trhu práce (respektive otázka, zda člověk žije kvůli Bohu nebo aspoň „jako kdyby nějaký Bůh byl“, nebo kvůli svému životu a uplatnění ve společnosti) zůstává nezodpovězená. Konec konců stejně jako příběh o Adamovi a Evě v Ráji a jejich pokušení být jako Bůh.

 

 

(Podle Jan Hábl: Aby člověk neupadl  v nečlověka, Dingir, religionistický časopis o současné náboženské scéně, 2/2012, str.69-72)

.

Repro internet:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Rembrandt-Komensky1.jpg