AKTUALITY

PŘIJÍMÁME NOVÉ ČLENY DO HAGIO SKUPINY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

VYŠLA NOVÁ KNIHA
Jaromíra Odrobiňáka
Rok na psychiatrii

(více v rubrice Aktuálně)

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Jonáš

 

Jonáš a velryba

(Jon 1,1 – 2,11)

Zbožní Židé mají proroka Jonáše ve veliké úctě. Na svátek Jom Kipur si čtou jeho příběh, v Talmudu je Jonáš dokonce roven Eliášovi. Možné vysvětlení je to, že kniha není míněna jako posměšné vyprávění o druhém člověku, který je nevyzrálý, který se bouří, uráží se a mnohdy jedná až dětsky pošetile, ale že autor popisuje sám sebe. Ne kritika ostatních, ale čtení s ostny proti sobě je možná klíčem k tomuto příběhu.

První vrstva příběhu se týká naší rané zkušenosti: Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a člověk mu to oplatil tím, že si ho rovněž stvořil k obrazu svému. Jedním z obrazů Boha je svrchovaný Nelítostný vládce, jiným zase Milující otec. Tyto obrazy jsou naší projekcí a vypovídají nejen o sociálně kulturních podmínkách určité doby, ale také o psychologické zkušenosti jedince, zejména s rodičovskými autoritami raného dětství. I my se můžeme ptát, jak prožíváme Hospodina v Jonášově příběhu. Jako manipulanta, svévolnou autoritu nebo zachránce?  Jak  prožíváme Jonáše, který se honí za „svobodou“ (od Hospodina), není schopen a ochoten nést zodpovědnost za vlastní život a je sobecky lhostejný k osudu lidí ve svém okolí (lodníci)? Jak zažíváme skutečnost, že svým okolím manipuluje, aby lidé kolem něho dělali to, co on si usmyslí?

Rozbouřené moře, stejně jako potopa či povodeň, představují člověkem nezvladatelné síly. „Velké a vzteklé vody mořské“ vyvolávají úzkost, moře bylo považováno za sídlo vší démonie. Podle C. G. Junga představuje velryba nevědomý obraz našich matek, k nimž jsme připoutáni a od nichž se musíme osvobodit tím, že musíme znovu do nich vstoupit (do matky coby břicha velryby) a prostřednictvím tohoto opětovného vstoupení se z ní může opět narodit. Velryba je ale současně jediným místem v celém moři, kde může člověk (Jonáš) dýchat, kde je jako v záchranném člunu nesen ke břehu. Přes všechnu tmu a hrůzu, je břicho velryby jediným místem záchrany uprostřed zničujících a nezvladatelných sil.

To všechno je tak trochu teorie. V existenciální prožitek se může změnit, pokud spatříme v Jonášově příběhu samotný problém základní životní důvěry člověka. Pak spíše než o pouhém alkoholickém vývoji (jak to často vidí naši klienti) je Jonášův příběh o našich vlastních sebedestruktivních vzorcích: Bůh volá „Žij!“ a člověk odpovídá „Mně se nechce“. A Bůh na to „Zahyneš“ a člověk „Vždyť je to jedno“. A tím se vracíme opět k počátku: Jak se děje naše „oslovení“? K čemu jsme voláni a utíkáme před tím?

A další pohled: Existují lidé, kteří v této souvislosti spatřují hlavní osoby příběhu v lodnících – jsou to lidé, kteří žijí v bouři, jsou ohroženi na životech, znají příčinu oné bouře, ale pro pocity viny, strachu, narcistického sebezahledění, či z důvodů jakýchkoliv jiných nevědomých sil, se od ní nedokáží odříznout. Pokud to dokáží, přichází uklidnění a srovnání života podle Božího řádu. To ovšem vyvolává další otázky: Co je „Jonášem“ v našem životě; totiž, co je tím, co v nás působí ohrožující bouře, ale my se toho (jako lodníci v příběhu) přesto bojíme zbavit?

.

Jonáš a Ninive

(Jon 3,1 – 4,11)

ninive4Hospodin v příběhu vystupuje nejen jako dobrý pedagog, jak je zde běžně vnímán, ale i jako dobrý psychoterapeut. Můžeme si totiž všimnout, že v případě zachráněného města i usychajícího skočce propadá Jonáš stejnému psychologickému vzorci: Je zde týž moralistní postoj – spravedlivé rozhořčení, je zde týž emocionální výstup – hněv. Ale právě epizodou se skočcem nastavuje Hospodin Jonášovi zrcadlo: Jonáš reaguje naprosto stejně, ať už jde o oblast morálky nebo jeho vlastního blaha.  Ve skutečnosti mu nejde o morálku a spravedlnost, jak si namlouvá v případě Ninive, ale o nárok, aby jeho potřeby byly respektovány. Když se rozčiluje, uráží a plane hněvem, tak v obou případech chce, aby svět běžel tak, jak on si přeje. Jonáš vyžaduje, aby svět  uspokojoval jeho potřeby, vyžaduje, aby se mu v obou případech dostalo oprávněného uspokojení.

Proč je to ale tak zajímavé. Americký psycholog Larry Crabb shledává v náročivosti narcistické rysy a v narcismu podstatu veškerého, v lidech kořenícího zla. „Mám nárok na to, abych nebyl zraňován“, tak zní podle Crabba základní motto každého hříchu (ale i každé neurózy). Jenže tento nárok roztáčí v člověku další a další kola utrpení: Sebestředný člověk se netrápí pouze bolestí, kterou svět přináší, ale i bolestí, že svět ho zraňuje nespravedlivě. Ale tím to nekončí. Narcistický člověk má tendenci zasévat bolest i do srdcí lidí kolem sebe. Přesvědčení, že existuje řád věcí, podle kterého se svět „má“ řídit a který říká, že Já nemám trpět, vede takového člověka k nutnému závěru: „Když se tak neděje, mám právo tento řád do světa zavést!“ A pod praporem morálky zavádí své pořádky, odměňuje ty, o nichž je přesvědčen, že jsou lidmi dobra (protože jemu působí dobro), a trestá ty, o nichž je přesvědčen, že jsou lidmi zla (protože jemu působí zlo). Ale o morálku a spravedlnost mu ve skutečnosti nejde, jde mu jednoduše jen a jen o jeho zraněnou náročivost.

.

Repro archiv autora (foto PrR, 2008)