.

Jonáš a velryba

(Jon 1,1 – 2,11)

Zbožní Židé mají proroka Jonáše ve veliké úctě. V Talmudu je dokonce roven Eliášovi. Možné vysvětlení je to, že kniha není ironickým vyprávěním o druhém člověku, který v příběhu působí nevyzrále, který se bouří, uráží se a mnohdy jedná až dětsky pošetile, ale že autor popisuje sám sebe. Ne kritika ostatních, ale kritický sebezpyt je možná klíčem k tomuto příběhu.

První vrstva příběhu se týká naší rané zkušenosti: Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a člověk mu to oplatil tím, že si ho rovněž stvořil k obrazu svému. Obrazů Boha je mnoho a jedním z nich je svrchovaný Nelítostný vládce, jiným zase Milující otec. Tyto obrazy jsou zřejmou projekcí a vypovídají o sociálně kulturních podmínkách určité doby, ale také o psychologické zkušenosti jedince, zejména s rodičovskými autoritami raného dětství. I my se můžeme ptát, jak prožíváme Hospodina v Jonášově příběhu. Jako manipulanta, svévolnou autoritu nebo zachránce?  Jak  prožíváme Jonáše, který se honí za „svobodou“ (od Hospodina), není schopen a ochoten nést zodpovědnost za vlastní život a je sobecky lhostejný k osudu lidí ve svém okolí (lodníci)? Jak zažíváme skutečnost, že svým okolím manipuluje, aby lidé kolem něho dělali to, co on si usmyslí?

Podle C. G. Junga představuje velryba nevědomý obraz našich matek, k nimž jsme připoutáni a od nichž se musíme osvobodit.  Aby k tomu došlo, člověk musí znovu vstoupit do matky (břicha velryby), protože jedině prostřednictvím tohoto opětovného vstoupení se z ní může opět narodit. Jung zdůrazňuje, že nejde o sexuálně incestní záležitost, ale o osvobození se od rodičovského vlivu a autority jako cesty k naplnění smyslu. To všechno je spíše psychologická teorie, ale opravdový problém nastává, když narážíme na otázky zásadního charakteru. Jednou z nich je problém základní životní důvěry.  Spíše než o konkrétním alkoholickém vývoji (jak to často vidí naši klienti) je totiž Jonášův příběh o obecné sebedestruktivnosti člověka: Bůh volá „Žij!“ a člověk odpovídá „Mně se nechce“. A Bůh na to „Zahyneš“ a člověk „Vždyť je to jedno“. A tím se vracíme opět k počátku: Jak se děje naše „oslovení“? K čemu jsme voláni a utíkáme před tím? A hlavně: Co je „jonášem“ v našem životě; totiž, co je tím, co v nás působí ohrožující bouře, ale my se toho (jako lodníci v příběhu) přesto bojíme zbavit?

P.S.: Existují lidé, kteří v této souvislosti spatřují hlavní osoby příběhu v lodnících – jsou to lidé, kteří žijí v bouři, jsou ohroženi na životech, znají příčinu oné bouře, ale pro pocity viny, strachu, narcistického sebezahledění, či z důvodů jakýchkoliv mocných nevědomých sil, se od ní nedokáží odříznout. Pokud to ale nakonec dokáží, přichází nejen uklidnění, ale i srovnání života podle Božího řádu.

.

Jonáš a Ninive

(Jon 3,1 – 4,11)

Hospodin v příběhu vystupuje nejen jako dobrý pedagog, jak je zde běžně vnímán, ale i jako dobrý psychoterapeut. Můžeme si všimnout, že v případě zachráněného města i usychajícího skočce propadá Jonáš stejnému psychologickému vzorci. Je zde týž emocionální výstup – hněv. Je zde týž moralistní postoj – spravedlivé rozhořčení. A právě epizodou se skočcem nastavuje Hospodin Jonášovi zrcadlo, v němž Jonáš (a skrze něj my všichni) můžeme tuto skutečnost spatřit: Že Jonáš reaguje stejně v oblasti morálky i vlastního blaha.  Že mu vlastně nejde o morálku a spravedlnost jako takové, ale o nárok, aby jeho potřeby byly respektovány. Když se rozčiluje, uráží se a plane hněvem, tak prostě chce, aby svět běžel tak, jak on si přeje. Jonáš vyžaduje, aby svět v obou případech uspokojoval jeho potřeby, vyžaduje, aby se mu v obou případech dostalo oprávněného uspokojení.

Proč je toto „odhalení“ tak zajímavé? Americký psycholog Larry Crabb shledává v této náročivosti narcistické rysy a v narcismu podstatu veškerého zla. „Mám nárok na to, abych nebyl zraňován“, tak zní podle Crabba základní motto každého hříchu. Ale právě tento nárok roztáčí v člověku další a další kola utrpení. Sebestředný člověk se netrápí pouze bolestí, kterou svět přináší, ale i bolestí, která vychází z jeho přesvědčení, že tato bolest se mu děje nespravedlivě.

Tím to ovšem bohužel nekončí. Narcistický člověk má tendenci zasévat bolest nejen do svého srdce, ale i do srdcí lidí kolem sebe. Přesvědčení, že existuje řád věcí, podle kterého se svět „má“ řídit a který říká, že Já nemám trpět, nás vede k nutnému důsledku: „Když se tak neděje, máme právo tento řád do světa zavést!“ A pod praporem morálky zavádíme své pořádky, odměňujeme ty, o nichž jsme přesvědčeni, že jsou lidmi dobra (protože nám působí dobro), a trestáme ty, o nichž jsme přesvědčeni, že jsou lidmi zla (protože nám působí zlo).

.