AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Etika

Desatero

Etika podle Benjamina Kurase to nejsou jen teoretické hříčky s abstraktními pojmy, nýbrž praktické terapeutické metody léčby světa. Zlý čin není zlým činem jen proto, že to nějaká autorita říká, nýbrž proto, že takový čin podrývá rovnováhu a celistvost vesmíru a působí mu nemoc. Stejně tak dobrý čin není dobrým činem jen proto, že to nějaká autorita říká, nýbrž proto, že rovnováhu vesmíru obnovuje a jeho nemoce léčí. Ekologie je snaha o vytváření rovnováhy mezi zájmy lidstva a ostatní tvorbou Boží. Etika je podle Kurase snaha o vytváření rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a celku. Zda příkazy Boží pocházejí skutečně od Věčného Tvůrce Vesmíru, nebo od nějakého padělku či napodobeniny, poznáme podle něj právě podle toho, zda jsou pro rovnováhu a celistvost léčivé nebo chorobné..

Text Desatera

Než se pustíme do vlastního výkladu Desatera, zkusme si vyřešit následující úkol. Před námi je text bez samohlásek, interpunkce a dělení slov tak, jak by byl napsán v Tóře, pokud by byla psaná dnešní češtinou. Zkusme text zkompletovat a zároveň rozdělit do deseti „jednotek“ – deseti přikázání. (Možná nás bude omezovat předpokládaná znalost Desatera, pro tuto chvíli ji raději odložme.)  Toto je text bez samohlásek a interpunkce:

Jjsmtvjbhktrtvvdlzgptskzmzdmtrknbdšmtjnbhmmmnnčnšssškbrznčhcjnnbcjnzmcjvmřnbdšsjmkl ntnbdšjmslžtprtžjjsmbhžrlvktrtrstvntcndtchdtřtčvrtgnrcpkdsmprtvčnmdbřptscgnrctmktřmmljpl nmpřkznznžjšbžhjmnndrmprtžbhndpsttmktřznžvjjhjmnpmtjndnšbtbshsvtlšstdnbdšprcvtkntvškrs vprcsdmdnnbdšprcvttntvjsntvdcrtvjtrktvslžbntvjdbtknczncvtvchbrnchprtžšstdntvřlbhnbszmmřv .šcjvnchdpčnlsdnsdmprtpžhnlbhsdmdnpsvtlhcttcmtksvbsprdlžltvdnnzmktrttvjbhdvnvrždnsmlnnkr ……ďnvdjnsvhblžnhkřvsvdctvntžpdmsvhblžnhntžpjhžnpjhtrkbkslpčmklcptřtvmblžnm

 

Naprostá zmatenost, že? Zde je text rozdělující jednotlivá slova:

J jsm tvj bh ktr t vvdl z gptsk zm z dm trk nbdš mt jn bh mm mn nčnš s sšk brz nčh c j n nb c j n zm c j v mř nbdš s jm klnt nbdš jm slžt prtž j jsm bh žrlv ktr trst vn tc n dtch d třt čvrt gnrc pkd s m prtv čnm dbř p tsc gnrc tm ktř m mlj pln m přkz nznžjš bžh jmn ndrm prtž bh ndpst tm ktř znžvj jh jmn pmtj n dn šbt bs h svtl šst dn bdš prcvt knt vškr sv prc sdm dn nbdš prcvt t n tvj sn tv dcr tvj trk tv slžbn tvj dbtk n cznc v tvch brnch prtž šst dn tvřl bh nbs zm mř vš c j v nch dpčnl s dn sdm prt pžhnl bh sdm dn psvtl h ct tc mtk sv b s prdlžl tv dn n zm ktr t tvj bh dv nvržd nsmln nkrď nvdj n svh blžnh křv svdctv ntž p dm svh blžnh ntž p jh žn p jh trk bk sl p čmkl c ptř tvm blžnm

A český text Desatera:

Já jsem Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroků. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neučiníš si sošku a obraz ničeho, co je na nebi a co je na zemi a co je v moři a nebudeš se jim klanět a nebudeš jim sloužit, protože já jsem Bůh žárlivý, který trestá vinu otců na dětech do třetí a čtvrté generace, pokud se mi protiví, a činím dobře po tisíc generací těm, kteří mě milují a plní mé příkazy. Nezneužiješ Božího jména nadarmo, protože Bůh neodpustí těm, kteří zneužívají jeho jméno. Pamatuj na den šabatu, abys ho světil. Šest dní budeš pracovat a konat veškerou svou práci. A sedmý den nebudeš pracovat ty ani tvůj syn, tvá dcera, tvůj otrok a tvá služebná, tvůj dobytek a ani cizinec ve tvých branách. Protože šest dní tvořil Bůh nebesa a zemi a moře a vše, co je v nich, a odpočinul si den sedmý, proto požehnal Bůh sedmý den a posvětil ho. Cti otce a matku svou, aby se prodloužily tvé dny na zemi, kterou ti tvůj Bůh dává. Nevraždi. Nesmilni. Nekraď. Nevydej na svého bližního křivé svědectví. Netuž po domu svého bližního, netuž po jeho ženě, po jeho otroku, býku a oslu a po čemkoliv, co patří tvému bližnímu (Ex 20,2-17)

 

Ale jak máme celý text rozdělit do deseti částí? Dělení Desatera není jednotné. Dělení užité v tomto článku vychází z židovské rabínské tradice. Dělení obvyklé v evangelické církvi, vychází z reformované tradice, která první přikázání rabínské tradice považuje za úvod celého Desatera a druhé přikázání rozděluje na zákaz cizích bohů a zákaz zobrazování Boha. Katolická a po ní luterská tradice spojují úvod, zákaz cizích bohů a zákaz zobrazování Boha do jednoho přikázání, ale rozdělují desáté na dvě – na zákaz žádosti domu a na zákaz žádosti ženy. Podívejme se nyní na jednotlivá přikázání podrobněji, a to i s inspirativními komentáři Jana Hellera (JH), Jana Diveckého (JD) a Benjamina Kurase (BK):

.

1) Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroků.

JH: Hebrejsky se Egypt nazývá Micrajim a souvisí etymologicky s výrazem mácór – pevnost, opevnění. Pro hebrejské ucho byl Egypt „zemí pevnosti“, místo, kde se člověk opevňuje a zatvrzuje proti Bohu. Náš výraz Egypt je z řeckého Aigyptos, což je zkomolenina egyptského Chet-ko-Ptah = Palác (chrám) ducha Ptahova. Toto jméno bylo později vztaženo na celý Egypt a prokazuje jasně, že Egypťané chápali svou zemi jako jediný veliký chrám říšského boha Ptaha (i když ve staré době byl říšským bohem postupně Hor, Ptah, Re a později Amon), boha v podobě mumie, „Zavinutého“. A tak celá země byla chrámem a hrobem zároveň, všichni její obyvatelé byli chrámovými otroky, vlastnictvím říšského boha a poddanými božského faraóna … Všechny tyto souvislosti byly spíš zvukové než teologické, ale každého, kdo ovládá staré orientální jazyky, musí napadnout. Z toho můžeme uzavřít: Pro Izraele byl Egypt všude tam, kde se člověk opevňuje proti Bohu a kde Boží lid je v sevření a soužení.

JD: Text prvního příkazu vyvolává otázku: „Je to vůbec příkaz? Není to jen jakási preambule?“ Rabíni se ve svém názoru různí. Např. Rambam (rabi Moises Maimonides) píše, že je naší povinností a příkazem „vědět, že existuje Bůh jako prvotní příčina všeho“. Všimněme si ale, že není psáno: „Existuje jeden Bůh“. Text je mnohem osobnější: „Já jsem tvůj Bůh, který vyvedl z Egypta, z domu otroků.“ Proč tomu tak je? Text prvního příkazu se dá rozdělit na dvě části. Intelektuální elitě by jistě stačilo „Já jsem Bůh“, ale Tóra není jen pro intelektuály. Je pro celý národ, pro všechny vrstvy společnosti. A tak je text spojen do jednoho celku druhou částí věty: „který tě vyvedl z Egypta, z domu otroků“. Filozof hledá teorii, vztah „já – ono“. Tóra však vychází vstříc Abrahamově touze po životnosti, po vztahu „já – ty“.

BK: To nezní jako příkaz ani zákon, nýbrž jako oznámení faktu, jasné a sebevědomé představení všemocného kosmického intelektu, který jediný a věčně má moc osvobozovat z otroctví a z jehož identifikace a uznání svrchovanosti se odvíjí všechno ostatní, co děláme nebo neděláme. Tento první zákon je možná plně srozumitelný a osobně relevantní jen pro ty, kdo z vlastní zkušenosti prožili vysvobozování z poddanství nadlidskou silou. Jenže většina z nás žije v poddanství všeho možného po většinu času, aniž bychom si toho byli vědomi. Objev Věčna jako osvobozovací  energie nás může k vědomí poddanosti probudit a dát nám navíc vůli se osvobozovat.

.

2) Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neučiníš si sošku a obraz ničeho, co je na nebi a co je na zemi a co je v moři, a nebudeš se jim klanět a nebudeš jim sloužit, protože já jsem Bůh žárlivý, který trestá vinu otců na dětech do třetí a čtvrté generace, pokud se mi protiví, a činím dobře po tisíc generací těm, kteří mě milují a plní mé příkazy.

JH: Začátek doslova zní: „Nebude tobě (= pro tebe) Bůh jiný proti tváři mé“, což znamenalo původně „mně navzdory“. V českém ekumenickém překladu je na tomto místě správně jednotné číslo – nebudeš mít jiného „Boha“. To souvisí se známou skutečností, že jednotné číslo eloah označuje v hebrejském znění Starého Zákona nepravého boha, modlu. Bohové a modly se označují množným číslem elohím, ale tímto slovem se označuje i Bůh pravý a živý. V uvedeném textu se vyskytuje množné číslo, slovo elohím. Proč se ale má v tomto textu překládat „jiného Boha“ a nikoliv „jiné bohy“? K tomu tu vede vazba „nebude pro tebe…“, kde sloveso „nebude“ je jasně v jednotném čísle. Právě tato gramatická neshoda, zřejmě záměrná, mimoděk ukazuje, že všecko naše mluvení o Bohu kulhá, jak je nedokonalé a nevýstižné, a přece nutné, protože Boží slovo chce být vyjadřováno a zvěstováno lidskými slovy.

JD vychází opět z faktu užití množného čísla ve slově elohím a ptá se: Druhý příkaz nám přikazuje: Nebudeš mít jiné „bohy“. Proč hned množné číslo? Druhý příkaz je o Boží jednotě. Jakákoliv odchylka od tohoto příkazu čistého monoteismu vede vždy k polyteismu. Můžeme se ptát, je-li dnes pro nás modloslužba aktuální problém. Za modly si můžeme dosadit vše, čemu „sloužíme“. Peníze, kariéru, moc, národ …

BK: Po jednoduchém představení kulometná palba zákazů na jedno nadechnutí. A my si hned povšimneme, že tento zákon nepřikazuje „věřit jen v jednoho Boha“. On nám pouze zakazuje všechny ty ostatní bohy – o nichž ví, že v ně tu a tam věřit budeme, ať se snažíme, jak se snažíme – klást před vizi Věčna, doslova „před mou tvář“ (al-panai). Zastírat si jimi čistou vizi Věčnosti, zabraňovat jimi svému přímému kontaktu s Věčnem. Věčno za ně skrývat, dávat jim před Věčnem přednost. Nezapovídá nám věci si zobrazovat jen tak pro potěchu ze zobrazování nebo cvičení vizuální paměti či k radosti druhých, nýbrž je zobrazovat s cílem jim sloužit. Zakazuje nám podléhat klamům o realitě a moci čehokoliv, co jsme si z nekonečně proudícího Božího tvoření vyřízli, zobrazili a znehybnili. Přikazuje nám vracet se k přímému vnímání Věčna pokaždé, když se přistihneme, že zbožňujeme cokoli jiného.

 

3) Nezneužiješ Božího jména nadarmo (nazmar), protože Bůh neodpustí těm, kteří zneužívají jeho jméno.

JH: V doslovném znění: „Nebudeš vynášet jméno Hospodina, Boha svého, k marnosti“. Původní význam zřejmě navazoval na magické přivolávání božstva v kultu. Jméno není ve starověku jen rozlišovacím názvem, nýbrž obsahuje samu podstatu a sílu jeho nositele. Tím se za vzýváním vlastně skrývá úsilná magická operace přivolávání a zpřítomňování božstva. Proto ten, kdo jméno Boha zná, může využívat božskou moc skrytou v jménu tak, že jí bude působit požehnání či kletbu, že s ní bude zaříkávat a čarovat a vůbec ji užívat k různým magickým praktikám … První tři přikázání spolu nejen souvisejí, nýbrž jedno na druhé těsně navazuje, ba jaksi z něho roste, každé další je výkladem předchozího a obranou proti jeho nesprávnému pochopení. Věcně jde o stále přesnější zajišťování Boží svrchovanosti, jedinečnosti a svobody, čili, řečeno s Karlem Barthem, Božího božství. Boha si nelze vybírat (1. přikázání), zobrazovat (2. přikázání) a disponovat jím (3. přikázání). Bůh, který nám pomáhá, je jedinečný, nepostižitelný a nemanipulovatelný.

JD: Třetí příkaz vyžaduje objasnění. Co je to „zneužití Božího jména“? Klasický komentář uvádí, že je jím zneužití Božího jména v křivé či zbytečné přísaze. Ale my si můžeme doplnit, že sem spadá i každý pokus „posvětit“ si profánní věci. Spojit Boží autoritu s něčím, k čemu nepatří. Podsunout „náboženský“ rozměr tam, kde nám samotným z toho plyne prospěch. Tím se druhý příkaz rozšiřuje i na mnohé ideologické – ismy.

BK: Používat „nazmar“ neznamená jen planě se Bohem zapřísahat či zaklínat, ale hlavně jej zneužívat k obhajování či na podporu činů marných, marnivých, ničemných. Tento zákon nám především zakazuje Jeho jméno ničit. Zde použité slovo šave, znamenající zmar, je ze stejného kořene jako šoa – totální destrukce, genocida, holocaust. Jinak řečeno: Když ničíš jeho jménem, toto Jméno ničíš a je to ohavnější, než když ničíš z jakýchkoliv jiných důvodů …

Ale zde vyvstává otázka: Hovoří-li toto přikázání Desatera o „vyvyšování“ Božího jména nazmar, tedy o obhajování zla „krásnými“ motivy, může být Bohem zaštiťována samotná morálka? Je morálka podstatou náboženství, je vždy od Boha? Situace je komplikovanější, než se zprvu zdá: Nejhlubším smyslem náboženství je zušlechťování člověka – pěstování ušlechtilosti (tedy uvědomováním si vlastní důstojnosti) a pěstování šlechetnosti (tedy vědomím důstojnosti druhých). Zatímco ušlechtilost se projevuje sebevědomím, šlechetnost se projevuje pokorou. Sebevědomí a pokora nejsou protiklady, nýbrž spojené nádoby udržované v rovnováze důstojností. Vytratí-li se v náboženském životě důstojnost, sebevědomí se promění v nabubřelost, pokora v patolízalství. Takže jen tehdy, vede-li náboženská morálka k zušlechťování lidské bytosti, je tato morálka morálkou Boží a nejedná se o zneužívání Božího jména nazmar.

.

4) Pamatuj na den šabatu, abys ho světil. Šest dní budeš pracovat a konat veškerou svou práci. A sedmý den nebudeš pracovat ty ani tvůj syn, tvá dcera, tvůj otrok a tvá služebná, tvůj dobytek a ani cizinec ve tvých branách. Protože šest dní tvořil Bůh nebesa a zemi a moře a vše, co je v nich, a odpočinul si den sedmý, proto požehnal Bůh sedmý den a posvětil ho.

JH: Ústředním pojmem je výraz „přestání“, hebrejsky šabat. Slovesná podoba kořene znamená „přestat, ustát“, pak i „odpočinout“ a posléze „slavit“. Den odpočinku je starý; většina badatelů se shoduje v tom, že pochází z doby před babylonským zajetím, protože se o něm zmiňují proroci z osmého století př. Kr. Jeho podstatným znakem není zvláštní kultický úkon (jako byla např. oběť), nýbrž ustání v práci, která je nutná k obživě. Sobota je tedy den, v němž se nežije z vlastní práce, nýbrž z Boží milosti, stejně jako se z ní mělo žít v létě odpočinutí (sedmém) a v létě milostivém (padesátém). Nejzávažnější rozdíl mezi oběma variantami Desatera je ve zdůvodnění odpočinku: V Ex odpočinutím Hospodina při stvoření, v Dt vyvedením z Egypta. Vyvedení a vysvobození z Egypta znamenalo konec otroctví a s ním i konec nepřetržité otrocké práce. Sobota je tedy výsadou vysvobozených a znamením svobody, kterou jim daroval Hospodin. (Dnes téměř celosvětově zavedený sedmý den jako den odpočinku je nejzřetelnějším dědictvím starého Izraele, nejrozšířenějším ohlasem jeho víry, ovšem většinou zcela vnitřně vyprázdněným, protože byl odtržen od svého původního smyslu a významu.)

JD: Čtvrtý příkaz – šabat, si zasluhuje vlastní knihu …

Víc Divecký nepíše. Ovšem Erich Fromm komentuje: „Šabat je nejdůležitější pojem biblický i pozdějšího judaismu. Je to jediný striktní příkaz v Desateru: na jeho bezpodmínečném plnění trvali i proroci, kteří byli jinak proti rituálům. Šabat je dnem radosti, protože v tento den je člověk plně sám sebou. To je důvod k tomu, že šabat je nazýván předtuchou času Mesiáše a čas Mesiáše nekončícím šabatem. Dnem, v němž je čas poražen a vládne ryzí bytí. Historický předchůdce šabatu babylonský šapatu, byl dnem smutku a strachu. Moderní neděle je dnem požitků, spotřeby a útěku před sebou samými. O šabatu člověk žije, jako by neměl nic, nesleduje žádný jiný cíl než bytí, tj. rozvíjí své bytostné síly: modlí se, studuje, jí, pije, zpívá, miluje“. A ekonom(!) Tomáš Sedláček k tomu dodává: „Sobota není dnem odpočinku a regenerace sil, aby se zvyšovala efektivita práce. Svěcení soboty nese poselství, že smyslem utility (= blahobytu) není ho neustále zvyšovat, ale spočinout v utilitě stávající. Dobro, které k nám přichází zvenčí (incoming), se nám již stalo. Dobro námi konané (outgoing) máme činit nikoliv z touhy po rozmnožení utility, ale z vděčnosti za dobro „incoming“, které nám již bylo prokázáno“.

BK: Den, v němž svůj život a svůj svět odevzdáváme s důvěrou do rukou Věčného Tvůrce Vesmíru. Den, v němž se kosmickému intelektu dáváme k dispozici, aby nás občerstvil, oduševněl, povznesl nad všední hmotno, dal inspiraci k dalšímu tvoření. Máloco v dějinách světa mělo tak mocný terapeutický účinek jako tento příkaz. Máloco tolik přispělo k vytvoření civilizace a duševní vyrovnanosti. A my jej dnes všichni považujeme za tak samozřejmý, že se ani neobtěžujeme jej dodržovat a že nás sotva napadne se zeptat, kdo jej vymyslel a proč za něj bylo tolik moudrých a pokorných ochotno pokládat život.

A já (PrR) jen dodám, že když Bronie Wareová zkoumala, čeho lidé před smrtí nejvíce ve svém životě litují, hned na druhém místě šlo o lítost nad tím, že příliš mnoho pracovali. „Toto tvrdil každý umírající muž, se kterým jsem se setkala. Propásli dětství svých dětí a společnost svých rodičů. Ženy tuto lítost také zmiňovaly. Jelikož ale patřily ke starší generaci, většinou nebyly nositelky výdělku. Všichni muži, se kterými jsem pracovala, hluboce litovali, že strávili tak velkou část svého života prací … “

.

5) Cti otce a matku svou, aby se prodloužily tvé dny na zemi, kterou ti Bůh dává.

JH: V Desateru je slůvko „vážit si“ (hebr. k-b-d) zřejmě v protikladu k náboženskému uctívání. Rodiče nemají být předmětem náboženského vzývání, nýbrž mají být respektováni, váženi, má se dbát na to, co nesou a předávají. „Prodloužení dnů“ je ve Starém Zákoně znamením Boží přízně, neznamená však jen dlouhý život jednotlivce, nýbrž původně a především přebývání v řádu smlouvy a jím zaslíbené zemi.

JD: Pátý příkaz – úcta k rodičům – bude v úplnosti pochopen, když předešleme, že židovská tradice dělí Desatero na dvě části. První část vymezuje vztah člověka s Bohem a druhé mezilidské vztahy. V tomto dělení, k našemu možnému překvapení, patří úcta k rodičům do první poloviny. V midraši se píše: „Tři partneři se spolupodílí na stvoření člověka – Bůh, otec a matka.“ Kdo ctí rodiče, ctí i Boha. A obráceně.

BK: Nepleťme si to pořád s domněnkou, že je musíme milovat, ať už se k nám chovali jakkoliv, nebo se budeme vláčet od terapie k terapii s pocitem věčné ublíženosti, viny a zlého svědomí. K duševně zdravému a vyrovnanému životu stačí je ctít. Takové, jací jsou, aniž bychom je potřebovali změnit, aniž bychom jim museli ve všem vyhovět a napodobovat je nebo naopak se proti nim bouřit a být jejich opakem. Jsou, jací jsou. Stejně tak i my pro naše potomky budeme, jací budeme. Nechtějme po rodičích, co sami lépe nedokážeme. Nectíme je kvůli nim, nýbrž kvůli sobě: Aby se ti prodloužily dny na zemi, kterou Věčný tvůj Bůh ti dává.

.

6) Nevraždi.

JH: Jde o první v řadě přikázání, které jsou v Desateru vyjádřeny (v hebrejštině) jedním slovem. Všechna tato jednoslovná přikázání (nebudeš vraždit, nebudeš cizoložit, nebudeš krást) jsou vyjádřena oznamovacím způsobem (indikativem – to dokazuje zcela jednoznačně záporka „lo´“; jussiv by tu musel mít záporku „´al“). Z toho vyvstává otázka: Jaký je významový rozdíl mezi zákazem vyjádřeným jussivem a zákazem vyjádřeným indikativem. Snad to přiblíží obraty Nevraždi!: Nebudeš (přece) vraždit! Přímý zákaz by byl jen záležitostí etickou, nepřímý zákaz jakoby navíc odkazoval k budoucí době, k nové situaci vytvořené Božím vysvobozením. Je to navíc i zaslíbení, že za určitých okolností (v budoucí mesiášské době) už se Boží lid tohoto hříchu nebude dopouštět … Výraz vraždit (r-c-h) užívaný v Desateru označuje zabití jiné povahy nežli to, které v některých případech přikazoval zákon nebo které nastává ve válce. I když může označovat i zabití neúmyslné (viz Dt 4,41-43; 19,1-3; Nu 35; Joz 20 a 21), označuje na rozdíl od ostatních sloves takové zabíjení, které stojí v protikladu zákonu a prospěchu společnosti.

JD: Šestý příkaz zní: „Nezavraždíš!“ Všimněme si, že Tóra nezakazuje zabití. Zabít můžeme například v sebeobraně – je to naše právo. Neúmyslné zabití, ač je to hrozný a svědomí drásající čin, není podle Tóry trestatelné smrtí. Tento nejvyšší trest je vyměřen jen úkladným vrahům. Všimněme si také paralely mezi prvním a šestým příkazem: Já jsem Bůh, já jsem tě povolal k životu, ty nemáš právo nikoho života zbavit.

BK: To neznamená jakékoliv zabíjení. Právní definice vraždy je zabití spáchané vědomě, záměrně a se zlým úmyslem nebo z mimořádné lhostejnosti k hodnotě lidského života.

.

7) Nesmilni.

JH: Kraličtí a Český ekumenický překlad výrazem „nesesmilníš“ nepřeložili toto přikázání přesně. Slovesem „smilnit“ se v Kralické bibli běžně překládá hebrejské z-n-h = řecké porneuein (lat. fornicari). Zde však je tvar od kořene n-´-f = řecké moichásthai (lat. adulteráre) cizoložit. Původně byl termín n-´-f technickým termínem pro mimomanželský styk ženy; muž cizoložil jen při styku s ženou jiného. V pasteveckých strukturách starověku, kde žena bývala považována za majetek muže, šlo zřejmě o to, aby byla tímto zákazem chráněna legitimita mužova potomstva.

Etická rovina, blízká dnešnímu chápání, sem vstupuje až později (sloveso z-n-h = smilnit označuje základně mimomanželský styk, ale velmi brzy se ve Starém Zákoně stalo navíc označení pro modlářství, protože sexuálně orgiastické prvky měly velký význam v kenaanských kultech). V Desateru je zmíněno cizoložství, nikoliv smilstvo zřejmě proto, že Boží lid je vázán Hospodinovou smlouvou, která je obdobou smlouvy manželské. „Cizoložení“ tedy zahrnuje každý počin, nejen sexuální, kterým Izrael odstupuje od smlouvy a přestupuje Zákon.

JD: I sedmý příkaz „Nesmilni!“ odpovídá příkazu druhému. Nebuď nevěrný! Bohu ani člověku. Tóra na mnoha místech zdůrazňuje, že Bůh chová sexuální nemorálnost ve zvláštní neoblibě. Trestem za ni je smrt. Pro toto provinění Bůh z izraelské země vyhnal kenaanské národy a tento trest padl i na židovský národ při zničení prvního Chrámu 586 př.o.l. Tradice uvádí mezi třemi hříchy, které vedly ke zničení prvního Chrámu, i sexuální promiskuitu.

BK: Nelaškuj s někým, kdo patří někomu jinému. Nezrazuj ty, k nimž patříš. Nesluž idejím, které ti podrývají identitu a sebevědomí. Věz, kam patříš, neprodávej se těm, kdo tobě a tvým chtějí škodit, a nekolaboruj s nimi. Zůstávej věrný svým nejryzejším idejím, ideálům, tužbám, záměrům a zásadám.

.

8) Nekraď.

JH: Známý německý odborník Albrecht Alt říká, že původním obsahem osmého přikázání nebyla krádež obecně, nýbrž jen krádež člověka, tedy vlastně únos, a to jen svobodného, tedy nezotročeného izraelského muže. Kdežto když se někdo zmocnil někoho, kdo v tehdejší společnosti neměl právní subjektivitu (žena, dítě, otrok), patřilo to pod desáté přikázání, které pojednává o majetku. Alt připojuje, že při takovém pojetí osmého přikázání zřetelně vystupuje souvislost celé druhé desky: Jde o ochranu bližního, a to a ochranu jeho života (VI), manželství (VII), svobody (VIII), cti (IX) a majetku (X).

JD: Osmý příkaz se týká (možná překvapivě) únosů lidí: „Nekraď!“ Za tento hřích (jako za předchozí dva) člověka čeká trest smrti, za krádež či loupež majetku ne. Neberte to, co vám nepatří. A platí to i o braní Božího jména nadarmo.

BK: Věz, co patří tobě a co jiným. Neolupuj lidi o majetek, čas a nápady a nezneužívej jejich laskavosti. Uč se za hodnotu dávat hodnotu oboustranně výhodnými výměnami.

.

9) Nevydej na svého bližního křivé svědectví.

JH: I když se v devátém přikázání vždy hledal zákaz lži, Desatero alespoň ve svém doslovném znění ho neobsahuje. „Nebudeš odpovídat proti svému bližnímu jako svědek klamu“. Odpovídat zde znamená vypovídat u soudu, odpovídat na otázky soudce. V závěru přikázání je v Ex 20,13 je užito hebrejské slovo šeker (klam) a v Dt 5,20 se nachází výraz šáw´(marnost). Rozdíl mezi tím být „svědkem klamu“ a být „svědkem marnosti“ je asi v tom, že svědek klamu předkládá falešné nesprávné svědectví a tím klame soudce. Naproti svědek marnosti je takový svědek, který mluví nadarmo a naprázdno, tedy věci nicotné a zbytečné. Vztáhnout deváté přikázání na lež v obecném smyslu je legitimní, ale je možné ho vnímat ještě šířeji. Pokud totiž celému lidskému životu rozumíme jako velikému soudnímu procesu, v němž všechno, co děláme i říkáme, s čím souhlasíme a co odmítáme, čím žijeme a čím nežijeme, je vposledku buď svědectvím pro Boha, nebo proti Bohu, a tím buď pravým, nebo klamným a nicotným svědectvím.

JD: Devátý příkaz zakazuje lživé svědectví u soudu, které brání výkonu spravedlnosti. Na soudech a spravedlnosti stojí lidská civilizace. Všimněme si opět, že i porušení šabatu je vynášení křivého svědectví o Stvoření světa.

BK: Drby, pomluvy a neověřená nařčení jsou viry působící choroby v lidských vztazích a těžko se léčí. Lež jednou vypuštěná na veřejnost je jako peří rozfoukané větrem. Nikdy nevíš, kam až zalétla a kde už ji nikdy nebudeš moci sebrat a napravit.

.

10) Netuž po domu svého bližního, netuž po jeho ženě, po jeho otroku, býku a oslu a po čemkoliv, co patří tvému bližnímu.

JH: O slovesu ch-m-d = žádat, dychtit, napsal významnou studii Johannes Herrmann. Upozornil v ní na to, že po tomto slovesu je ve Starém zákoně často nějaké další sloveso ve významu brát nebo loupit, třeba v Dt 7,25. Z takových míst Hermann vyvozuje, že ch-m-d neznamená původně jen toužit po něčem v nitru, nýbrž že označuje zároveň i počínání, které vede k tomu, aby se žádostivec zakázané věci zmocnil. Mohli bychom snad říci, že jde o dychtivost jako posedlost, která v sobě zahrnuje vedle vnitřní touhy zároveň i realizaci činu. Je ale pravda, že časem význam slovesa ch-m-d byl chápán stále abstraktněji, tedy nakonec pouze jako vnitřní tužba. Toho dokladem je znění desátého přikázání v Deuteronomiu, kde vedle slovesa ch-m-d se užívá ještě dalšího slovesa ´-w-h = toužit, žádostit.

JD: Desátý příkaz vyvolává mnohé otázky. Netoužit – je to vůbec možné? Máme přikázáno netoužit po věcech, které nám nepatří. Můžeme mít pod kontrolou svá přání? Tóra říká, že ano …

Potud Divecký, ale Jan Heller k tomu ještě dodává: „V nynější podobě Desatera jistě není náhodou, že právě toto přikázání stojí na posledním místě a jakoby shrnuje vše předcházející. Nestačí jen nekrást, nezabíjet atd. Je třeba čelit ve svém vlastním srdci už i každé touze po tom, co mi nepatří a nepřísluší, čím překračuji hranice určené člověku Bohem, a tím se nepřímo vzpírám i prvnímu přikázání Desatera“.  A zde stojí za to připojit komentář i Tomáše Halíka: „Poslední přikázání vstupuje … ke kořenům našich činů, slov i opomenutí. Jestli je někde svaté místo pro hluboké setkání abrahamovských náboženství s buddhismem, pak je to právě zde: důraz na „nebudeš prahnout“ se potkává se základním poselstvím buddhismu, osvobození od přání, žádostivosti, lpění a závislosti.“

BK: Přej jiným, co mají a co vytvářejí. Nezáviď jim, čeho dosáhli. Stavěj svou tvorbu na tom, co máš. Závist je duševní nemoc závistivých, ne těch, kterým závidíme …

.

Citace: J. Heller, Hlubinné vrty, Praha, Kalich, 2008; J. Divecký, Příběhy Tóry, nakl. P3K, Praha, 2005; B. Kuras, Zakázané ovoce vědění – Bible jako drama a terapie, Eminent, Praha, 2008; T. Halík, Stromu zbývá naděje, Lidové noviny, Praha, 2009.

 

Více: http://www.hagioterapie.cz/?p=737

.

Repro archiv autora (foto PrR, 2008) a internet:

http://www.heqigallery.com/shop/gallery_ot_b.html … více: http://www.heqigallery.com/

http://thebuddhasface.blogspot.com/2011/06/boy-monk-and-hand-of-buddha-sukhothai.html